Jako první nás čekal hned ráno tým ze Slovenska CAPITOL Floorball Academy. A v něm rychlí hráči, kteří si uměli pěkně nahrávat. Naši obránci k nim nestíhali včas přistupovat, a tak jsme co nevidět prohrávali 0:2. Pak sice Mates snížil, ale gólostroj soupeře neumdléval. Na konečných 2:6 ještě upravil na konci zápasu Jáša. I tak pro nás byl první zápas se zahraničním soupeřem hodně studenou sprchou.

Jelikož jsme měli po zápase asi dvě hodiny času, vyrazili jsme kromě přesunu do jiné haly i na procházku do místního lesoparku. Tím jsme se příjemně naladili na dalšího soupeře, jímž byla domácí Jesenice. A na klucích bylo znát, že hodili předchozí zápas za hlavu. Od začátku zápasu na soupeře vlítli a během prvních dvou minut vyslali na jesenického brankáře snad 10 střel. Ten ale předváděl jeden zázračný zákrok za druhým. Nenechali jsme se tím znechutit a ostřelovali ho dál. A povedlo se! Nejdříve Mates a pak i Dan procpali míček za jeho záda. Vedení 2:0, pár minut do konce, co víc si přát?! Snad jen to, abychom v nasazení vydrželi až do konce… No ale bohužel nevydrželi. Přestali jsme trochu běhat a dvakrát nedůsledně obsadili soupeřovy střelce. Když k tomu přičteme ne úplně optimální výkon rozhodčího, na konci zápasu svítilo na ukazateli skóre 2:2! Po zápase jsme byli všichni notně rozladěni a v šatně jsme si taky docela bouřlivě vyříkali, čeho se vyvarovat.

Další zápas nás čekal až po obědě proti Prague Tigers, kteří do té doby neuhráli ještě ani bod. Kdy jindy vyhrát, než teď? To bychom ale museli navázat na náš výkon ze začátku minulého zápasu… A to se bohužel nepovedlo. Opět absolutně laxní přístup k bránění ve spojení se střeleckou nemohoucností znamenal poločasové manko 2:5. Dobře fungoval jen třetí útok, kde si další trefu připsal Mates a zarputile hrající Domča. Do druhé poloviny jsme stáhli sestavu na dvě lajny a řekli si, že do toho dáme všechno. No a světe div se, ono to šlo! Chvíli po přestávce Mates předvedl krásné sólo přes celé hřiště a nekompromisně zavěsil. Pár minut nato se do míčku opřel Kryštůfek a rázem to bylo jen o gól. Soupeř z toho byl evidentně zaskočen a chvílemi jen odpaloval míčky. A když asi minutu před koncem Mates završil hattrick, propukla na naší střídačce radost z vyrovnání! Ale ještě nebyl konec a hra byla najednou nahoru-dolů. Soupeř ještě trefil tyčku a několik skvělých zákroků musel vytáhnout i Kuba v brance! Ale nakonec se skóre už nepohnulo a my slavili druhou remízu. Bohužel opět se soupeřem, kterého jsme měli jednoznačně porazit.

Poslední zápas dne nás čekal těsně před večeří proti suverénnímu Hodonínu. Tady už jsme v bodový zisk ani nedoufali, ale řekli jsme si, že nedáme kůži zadarmo. Přeskupili jsme sestavu, rozdali nové taktické pokyny a vyrazili na hřiště s totálním nasazením. A když se Kuba vytasil s několika fantastickými semafory a přesuny v brance, vypadali soupeři dost zaskočeně. Nicméně kvalita byla na jejich straně, což postupem času prokázali a výslednou prohru 2:6 neodvrátily ani dva pěkné Jirkovy góly. Na rozdíl od předchozích tří zápasů si ale teď všichni hráči bez výjimky zasloužili velkou pochvalu. A tu dostali nejen od nás, ale i od trenéra soupeře a také od rodičů, kteří nás během celého dne neúnavně podporovali.

Pak už byla na řadě večeře a zasloužený odpočinek na ubytování, kde jsme čekali, s kým se utkáme v nedělní skupině o umístění. Dle výsledků jsme se nakonec dostali do skupiny o 13.-16. místo společně s německými Red Devils Wernigerode, pražským Butchis Red a polským UKS Chynów Zielona Góra. Díky tomu jsme měli opravdu mezinárodní turnaj se vším všudy!

V neděli jsme ráno zabalili věci, naházeli je do auta, dojeli na snídani a pak už nás čekal německý soupeř. Do haly nás přijely podpořit kromě několika rodičů i naše mladší žákyně, které po nás nastoupily k zápasu o cenné kovy. Do utkání jsme vstoupili s plným nasazením, za což jsme byli odměněni Matesovým gólem. Soupeř ale za chvíli vyrovnal po nedůsledném pokrytí před naší brankou. Mates měl ale střelecký víkend a ještě do poločasu opět strhl vedení na naši stranu. Druhý poločas byl nahoru dolů a o vítězi stále nebylo rozhodnuto. Bohužel soupeř zlepšil hru a donutil nás k dalším chybám a přestože řadu šancí opět vychytal Kuba, dvě nesmyslné hrubky v naší obraně Rudí ďáblové potrestali. Prohra 2:3 opravdu bolela, protože i tentokrát jsme nebyli horším týmem.

Zatlačili jsme slzičky, zafandili našim mladším žákyním, které vyhrály nad Znojmem a přiblížily se tak vytoužené medaili a už nás čekal další soupeř. Tentokrát pražský Butchis Red. Ještě jednou jsme změnili sestavu a za podpory přihlížejících rodičů jsme se konečně dočkali výborného výkonu od začátku do konce. Všichni hráči plnili taktické pokyny a když se dokázaly prosadit střelecky všechny tři útoky (postupně Matěj, Dan a Jáša) a Kuba nás v brance opět podržel, bylo z toho první vítězství na turnaji v poměru 3:0.

Po zápase jsme se ani nepřevlékli z dresů a běželi jsme na autobus, abychom stihli oběd a poslední zápas. V tom nás čekal polský tým, který dokázal porazit Butchis i Red Devils. Bylo to tedy kdo z koho o vítězství v této skupině. Hnala nás obrovská podpora z hlediště (elévky, mladší žákyně a kupa rodičů) a snaha ukázat, že florbal hrát umíme. Bohužel hned z prvního útoku hráči v černobílých dresech udeřili. Kuba nedůsledně pokryl tyčku a rázem to bylo 0:1. To nás ale nepoložilo. Ba naopak, hnali jsme se za vyrovnáním a hra byla opravdu divácky atraktivní. Jeden útok střídal druhý, střela za střelou lítaly na obě branky. Kuba tu naši ale zamkl. A na druhé straně vyrovnal Jirka. Když pak Jáša zvrátil vývoj zápasu v náš prospěch a do konce utkání už zbývaly jen necelé dvě minuty, rozhodl se soupeř zkusit power-play. V ní ale Mates dvakrát utekl a po krásných Ríšových přihrávkách dokonal do prázdné branky obrat. Výhru 4:1 slavili naši hráči na hřišti i diváci kolem hřiště a na tribuně!

Byl to krásný závěr turnaje, který jsme zakončili v této sestavě: V bráně čaroval Kuba Malý, 1. lajna Maty Velich – desetigólový Mates Kameník – Ríša Jansa, 2. lajna Kryštůfek Zvoníček – Jáša Kmoníček – Jirka Měsíček a 3. lajna Luky Kuchta – Dan Janák – Domča Lukeš. A myslím, že jsme si celý víkend užili plnými doušky! Nechyběly emoce, slzičky, naštvání, ale určitě jsme zažili víc zábavy, nadšení a radosti! A to i díky podpoře dalších hráček a trenérů našeho klubu a rodičům, kteří nakonec nemuseli dlouhé cesty do Prahy litovat. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. A kdo ne, tak tomu snad přiblížil náš první PFC v kariéře můj článek. Snad se vám líbil tak, jako nám v Praze...